SKLO

SKLO

České sklo není zdaleka jen označením materiálu a lokality, je to pojem se světovým věhlasem. Ve světě má poměrně silnou pozici, a to jak průmyslově vyráběné, tak i řemeslné a umělecké. Jeho zvláštní postavení v Evropě od středověku vytvářel rozsah výroby i široká škála výrobků od průzračně čistého stolního skla, často broušeného, rytého a malovaného, přes bižuterii až po křišťálové lustry či autorský design současných designérů.

Počátky české sklářské tradice je možné datovat na přelom 12. a 13. století, za vlády Rudolfa II. zažilo české sklářství opravdovou renesanci. Objevily se nové technologie a také techniky zpracování, podpořené znalostmi italských mistrů, zejména z benátské oblasti. České ryté a broušené sklo se stalo opravdovým pojmem.

V 1. polovině 18. století se ve světě začal prosazovat slavný český křišťál. Slovo křišťál pochází ze staré řečtiny (crystal) a znamená „led“. Ve sklářství se o křišťálu začalo hovořit až v době, kdy se sklářům podařilo odstranit zelený nádech. Křišťál byl díky svému chemickému složení poměrně málo tvrdý, což neumožňovalo rytí a broušení.

Tento nedostatek se podařilo překonat právě českým sklářům, kteří na přelomu 16. a 17. století zdokonalili technologii sklářské výroby. Do této doby také spadá zrod a rychlý vzestup sklářské dynastie Riedelů, sklářských králů Jizerských hor.

Od konce 18. století se u nás zavádí sklo barevné, vrstvené emaily nebo přetahované barevnými lazurami. Sklovina se barví různými pigmenty, průsvitnými do červena (rubínové sklo), do mléčných odstínů (opálové či mléčné sklo), opákní sklovina napodobuje polodrahokamy: lithyalin připomíná červený jaspis, hyalit zase černý onyx, jiné barvy tvoří sklo mramorové. Během 1. poloviny 19. století přichází do módy také žluté uranové sklo.

Skutečný boom nastal hlavně v 19. století, kdy se sklo z Čech vyváželo do celého světa a konkurovalo sklu francouzskému, anglickému i německému. Hutě v Čechách a na Moravě obratně reagovaly na měnící se vkus, takže se dokázaly vyrovnat konkurenci ze zemí západní Evropy. Přesto si jejich výrobky udržovaly špičkovou úroveň a kvalitu, což dokládají četná ocenění, získaná na světových výstavách v Evropě i v USA. V roce 1856 také vznikla první střední uměleckoprůmyslová škola v Kamenickém Šenově, která se považuje za nejstarší školu tohoto druhu na světě.

V průběhu 19. století se Jablonec nad Nisou stal světově respektovaným sklářským a bižuterním centrem. Jablonec tehdy patřil mezi deset největších měst v Čechách a ročně do něj zavítaly desetitisíce cizinců ze všech kontinentů, převážně kupců bižuterie. Jablonecku se v té době začalo přezdívat „rakouská Kalifornie“, jen místo zlatých zrn zde příchozí hledali skleněné diamanty. K této době se váží i začátky působení úspěšného inovátora výroby broušených skleněných kamenů a obchodníka světového jména Daniela Swarovskiho, který pochází z Jizerských hor.

Od poloviny 20. století se prosazuje české umělecké sklo. Proslavili jej např. Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová nebo Pavel Hlava.

Prestiž českého skla potvrdily mezinárodní výstavy: Expo 1958 v Bruselu, výstavy v brazilském São Paulu, indickém Dillí, americkém New Yorku a Corningu, Expo 1967 v Montrealu a Expo 1970 v Ósace. Každá z těchto výstav přinesla větší slávu vystaveným sklářským výrobkům a proslavil výrobce či města, jako např. Nový Bor.

Dlouhodobě mezi v současnosti nejvýraznější české sklářské firmy a exportéry patří Preciosa, Moser, Crystalex a Lasvit, aktuálně také značka Bomma sídlící ve Světlé nad Sázavou.

 

VÝROBA SKLA

Výroba začíná přípravou takzvaného sklářského kmene, což je nejčastěji směs sklářských písků, které obsahují 60–80 % oxidu křemičitého, vápence, sody a potaše, které snižují teplotu tavení a dodávají směsi potřebné oxidy, což je oxid vápenatý, sodný a draselný.

Barvicí látky (různé soli a oxidy kovů) se používají k obarvení skla na zvolený odstín. Každá látka dodá sklu specifickou barvu – mangan obarví sklo na fialovo, kobalt na modro, měď na modrozeleno a zlato rubínovočerveně.

Důkladně umletá a promíchaná skelná směs (neboli kmen) se pak roztaví v pánvích nebo vanách ve sklářských pecích. Skelná hmota se pomocí přísad odbarvuje či zakaluje, popřípadě též zabarvuje použitím různých barvicích látek.

 

DRUHY SKLA

Existuje mnoho různých druhů skla. Liší se svým chemickým složením, způsobem výroby nebo zpracováním.

Designéři v zastoupení Deelive pracují převážně s dvěma druhy skla (dle chemického složení).

 

Křišťálové sklo

Křišťálové sklo má vysoký index lomu světla, to znamená, že sklem procházející sklo se láme do duhy a sklo má krásný lesk a barevný jas, v případě použití barviv. Díky tomu je vynikající volbou pro poháry, mísy, vázy, lustry a jiné dekorativní předměty. Lze jej také tvarovat do velmi tenké formy, což například znamená, že sklenice na víno mohou mít tenký okraj, který zajišťuje nepřerušovaný tok vína.

Složení: 54–65 % písku, 13–15 % oxidu alkalického a několik dalších oxidů.

Příklady produktů z křišťálového skla:

 

Borosilikátové sklo

Toto sklo je vysoce odolné vůči chemikáliím a teplotním výkyvům. Proto se obvykle používá hlavně v laboratořích, ale také třeba v domácnostech pro nádobí na pečení.

Typem borosilikátového skla je tzv. pyrex.

Subtilní borosilikátové sklo pyrex, u nás známé jako simax, použil Jiří Pelcl u několika svých návrhů skleněných objektů a váz. Nejvýraznějším předmětem z celého souboru děl z tohoto skla, který autor rozvíjí konstantně od roku 2007, je váza Kaktus. Vznikla jako vůbec první produkt pro pražskou galerii a kolekci předmětů Křehký. Designér ve svých návrzích využívá průmyslově vyráběné profily trubic laboratorního skla a ruční řemeslnou výrobou je povyšuje do polohy individuálně koncipovaných užitkových předmětů.

S pyrexem pracují také Qubus. Využili jej mj. pro kolekci užitkového stolního skla názvem Saturn.

Složení: 70–80 % písek, 7–13 % oxid boritý, zbytek: oxid sodný, draselný a hlinitý.

 

TECHNIKY

Techniky výroby skleněných produktů jsou rozmanité a jednotliví designéři a designérská studia vyvíjejí také svoje vlastní originální techniky. Viz studio SKLOVE a jejich dekorování váz a sklenic za pomocí barevných střepů. Jedno však mají téměř všichni designéři v zastoupení Deelive společné, a to je ruční malosériová výroba.

Mezi nejčastější technologie výroby produktů patří:

 

Horké techniky

Tvarované sklo z volné ruky

Jedná se o základní techniku tvarování skla za horka při použití sklářské píšťaly a dalších nástrojů jako jsou nůžky, sklářské kleště atd., se kterými lze objekty zdobit nálepy kapek horské skloviny, vytaženými prvky nebo taženými „nitěmi“ z horského skla uvnitř skloviny i na povrchu.

 

Foukané sklo do formy

Bublina skla se fouká u pece do forem, které se předem zhotovují ze dřeva, kovu a speciálních směsí sádry a sklářského písku, což umožňuje přesně kontrolovat její vnější tvar.

 

Tvarované sklo nad kahanem

Tvarování skla nad kahanem nebo nad lampou jsou dva názvy pro totožnou techniku, která vychází z práce se zahřívanými skleněnými prefabrikovanými tyčinkami. Tyčinky se foukají nebo vytahují plamenem z kahanu (dříve olejových lamp) pomocí pinzet, kleští a dalšího nářadí. Průmyslově se tato technika běžně používá pro výrobu laboratorního skla, ale I pro umělecko-řemeslnou výrobu.

 

Studené techniky

Mezi studené techniky, tedy takové, které se provádějí na již vychlazeném skle, patří: broušení, řezání a pískování.

 

Broušené sklo

Sklo se ručně brousí přitlačováním proti horizontálním rotujícím diskům. Broušení se běžně využívá k dokončování objektů ve formě přebroušení některých ploch.

 

Ryté, řezané sklo

Sklo se ryje kulatým měděným kolečkem, které rotuje na ryteckém stroji za podpory diamantové pasty a chlazení vodou. Je možné rovněž rýt volnými nástroji, které vypadají jako vrtačky.

 

Pískované sklo

Povrch skla je vystaven tryskání písku ve speciálních komorách, tzv. pískovačkách. Výsledný efekt je hrubší struktura vybraného povrchu.

Galerie